Konečně jsem se 17.6. taky dostal k vodě. Namlsán zprávami od kluků, že včera lapli pár hezkých okounů na jednom stojáku, jel jsem tam dnes taky.

Okouna jsem nepotkal.

Vlastně, od 5 do 9 jsem nedokázal vykouzlit s UL okounovou přívlačí jediný záběr. Dostavilo se tedy nutně odhodlání nasadit těžší kalibr v podobě SR9 TSD a po další asi hodině prohledávání štičích míst, jsem vydloubl z pod panelu 67ku kudlu, pak hned za sebou dvě kudly asi 35-40, obě jsem záměrně nechal výskokem setřepat. No a pak mi prvního zdolávaného okounka toho dne, vzala solidní zubatka, tož jsem nazbrojil 11cm bílé kopyto a druhým hodem visela, letmým měřením při odháčkování asi 70.

Nakonec se přece něco podařilo, škoda, že jsem vůbec nenarazil na okouny.

Komentář ke článku (0)

Na rybářské výstavy do Brna se jezdí z jednoho prostého důvodu. Prohlížet, zkoušet, obdivovat, fotografovat a nakupovat rybářské harampádí všeho druhu. Kdo by v tom hledal složitosti. Nakonec i sám název výstavy, Rybaření, jasně běžného návštěvníka upozorňuje, co může čekat, v některých případech, čeho se má bát. Jenže my, jakožto skupinka zhýralců, jsme loni mezi běžné návštěvníky rozhodně nepatřili ... obrázky situaci přiblíží víc, než slovní popis. Ono, co si budeme povídat, na některé situace by ten slovní popis ani nestačil.

 

Tímhle to všechno začalo. Kdo by toho půllitrového fešáka nechal prázdného ...

 

 

 

 

 

 

Bylo nutné řádně poprosit ethanolové božstvo o výdrž. Jak se v průběhu ukázalo, byla modlitba opravdu potřeba a karelc to zřejmě odlfákl.

 

 

 

 

 

 

Rovněž bylo nutné odkázat bulvární fotografy do patřičných míst. Kolči to zvládl na výbornou.

 

 

 

 

 

 

Pak už nic nemohlo zabránit nekontrolovatelné žranici.

 

 

 

 

 

 

Ale hlavně nekontrolovatelné konzumaci chutných nápojů.

 

 

 

 

 

 

Našli se i tací, kteří ethanolovou modlitbu neprovedli a drželi se raději jen u toho jídla. MrKos šel příkladem.

 

 

 

Po nějakém čase se mezi smrtelníky zjevil i nejrovnější mezi rovnými, sám MM, což karelc nemohl nechat jen tak.

 

 

 

 

 

A druhý nejrovněší mezi rovnými, RC.

 

 

 

 

 

 

 

Jak večer pokračoval, ani HP neodolal absolutně nezničitelné porci žebírek.

 

 

 

 

 

 

Evidentně jsme všichni podcenili přípravu a postupně dopadli podobně jako ... no, kdo to je? A co, že si pamatuju z brněnské rybářské výstavy? Určitě byla v Brně ............... nebo ne?!

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentář ke článku (0)

... aneb sběratelská mánie přívlačových nástrah.

Jak trefně napsal Hugo na svém blogu v typologii MRKařů, cílem vláčkaře je kolektovat nástrahy, chlubit se s nimi ostatním a mít pocit, že nikdo jich nemá víc. Až někde na nepodstatné zadní pozici se vyskytuje samotný účel woblerů, tedy lov ryb. Vláčkař totiž ryby loví jen ve výjimečných případech, kdy zrovna potřebuje doložit funkčnost svého nového balzového miláčka a v Makru mají nečekaně jen živé kapry, namísto tradičních štik. A jak se vlastně taková mánie projevuje?

Jedním slovem - variabilně.

Nejlehčí příznaky záchvatu sběratelství zaznamenáváme na společné výpravě s kolegy. Vláčkař totiž zásadně k vodě jezdí s rybáři, kteří se přívlači nevěnují, nebo maximálně okrajově, aby měl pocit totální nadvlády, co se týče množství nástrah. Rád neznalé kolegy také ohromuje svými znalostmi barev a typů, které večer před výpravou do noci pracně studoval na internetu.

Střední příznaky záchvatu se u lovce přívlačí dostavují na webových diskuzích. Už samotný pocit, že by se mohl online potkat s maniakem, který bude mít woblerů víc, ho děsí. Ještě více ho děsí představa, že onen maniak bude mít i hluboké znalosti o nástrahách a ve své fotogaleii se chlubit i nějakou rybou. Proto okamžitě rozklikává na liště prohlížeče několik e-shopů a objednává další a další woblery.

Nejtěžší příznaky záchvatu se projevují v rybářských obchodech. Zde vláčkař při pohledu na sběrníky plné rozmanitých druhů a berev woblerů zcela ztrácí poslední zbytky kontroly sebe sama a kontaktu s realitou svojí finanční situace. Nepředvídatelně odbíhá od pokladny pro další a další krabičky a zastaví ho až maximální denní platební limit jeho kreditní karty.

Pokud jste se v popsaných příznacích poznali, jste ztraceni. Pokud jste poznali své blízké, kamarády a přátelé, je na čase s nimi přerušit veškeré kontakty. Mohlo by se stát, že pod sférou jejich vlivu po čase poznáte v textu i sebe.

 

PS: Jakákoliv podobnost popsaných příznaků s mojí osobou je čistě náhodná a zavádějící.

Komentář ke článku (10)

Každý z nás si prošel nějakým vývojem. A dovolím si tvrdit, že většina z vás ten vývoj absolvovala z pozice rybáře, který ryby bere hodně do pozice lovce, který si rybu vezme občas nebo vůbec a záleží mu na tom, jak budou vypadat naše vody. A nebo taky ne a měli jste to jinak.

Ale o to nejde. Já to měl paradoxně téměř opačně. Od mala jsem jezdil na rybářské tábory, vedl je člověk, pro kerého příroda a živí tvorové byli smyslem života. Logicky jsem tak ve svých začátcích byl zapřísáhlý pouštěč úplně všeho. Jenže rybí maso mám rád a jednou, už je tomu hodně let, jsem ulovil na rotačku štiku. Už ani nevím, jestli měla míru. Zhltla nástrahu tak nešťastně, že se při pouštění otáčela, krvácela a nebyla schopná odplavat. Rybu jsem tedy zabil a doma upečenou na rajčatech snědl. A byla to delikatesa. Jak už jsem psal, rybí maso mi chutná, takže od těch časů si ročně průměrně 15 ryb napříč druhovým spektrem vylosuje černého Petra. A nestydím se za to.

Je tu ale jedna věc, která mi začíná poslední dobou vadit. A tou je internetová póza "všechno pouštím a kdo ne, je dement a prase". Proč, sakra, má někdo potřebu psát, že ryba plave dál, když je na fotce jasně vidět rána na hlavě a kolikrát i přerušené žaberní oblouky. K čemu je takové prohlášení dobré? Cítí snad někdo z vás tlak okolí a má pocit, když napíše o rybě, že si ji vzal, MRKmeni ho ukamenují?

Fakt to nechápu ...

PS: Moje úvaha se netýká lidí, kteří ryby opravdu pouští bez ohledu na internetové diskuze.

 

Komentář ke článku (4)

Píše se rok 1994 a jeden, v té době osmiletý, kluk se nudí na prazdninách u babičky kdesi ve východních Čechách. Kalendář ukazuje půlku srpna a to je doba, kdy jsou už všechny možné neplechy či klukovské nápady vyčerpány. A kloučka tedy nenapadne nic lepšího, než přes přísný zákaz přinést z garáže žebřík a vyšplhat se na půdu. I kdyby tam totiž měl objevit třeba zrezlý hřebík, bude to skvělá průzkumná výprava do neznáma, na kterou dosud neměl odvahu.

Jak správně tušíte, oním nezbedou jsem byl já.

Dvířka od vikýře šla otevřít snadno a průzkum mohl začít. Sotva jsem však udělal pár kroků, můj pohled upoutaly dvě krabice  v rohu půdy. Jedna velká, objemná připomínající nějaké zavazadlo a druhá neuvěřitelně dlouhá a relativně úzká. Skokem jsem byl u nich a jako ve snách odklopil víko té bachraté. Obsah mě ale značně zklamal. Krabice totiž byl plná podivných stroječků. Některé vypadaly jako bizarní mlýnky na maso a jiné špulky pro špagát jen s tím rozdílem, že se točily a měly jakési madlo. Kdo mohl tušit, že jsem objevil řadu starých navijáků po dědovi, mezi nimiž nechyběly skvosty třeba i 70 let staré. S trochou nejistoty jsem se vrhnul na druhou krabici. Ta byla pro změnu plná zvláštních bambusových tyčí s podivnými oky po celé své délce. Ani jeden objev ale moji představu "pokladu" nenaplnil. Slezl jsem proto dolů, žebřík uklidil a šel s míčem na nedaleký palouček, kde jsme se pravidelně s kamarády scházeli.

Až po pár dnech jsem si vzpomněl na svůj objev a svěřil se babičce a posléze i tátovi. Vysvětlili mi, že ony tajemné věci slouží k lovu ryb a že děda byl vášnivý rybář. Společně jsme pak podle jakési knížky dali dohromady prut, naviják, na kterém byla namotaná jakási režná nit a s vypětím všech sil i sestavili velice pofidérní udici na plavanou. Nikomu tenkrát nevadilo, že jako splávek sloužila obrovská kačena k lovu štik a uhnětené chlebové těsto jsme napichovali na mohutný dvojhák. V obci se shodou okolností nacházela i stará požární nádrž. Kačena se lehce pohupovala díky větru vytvářejícímu drobné vlnky, když v tom jsem spatřil zcela nepřirozený pohyb. Splávek začal divoce skákat a popojíždět až se rozjel tak, že mi málem prastarý bambusák vyrazil z dětské ruky. Ani nevím jak, domotal jsem ke břehu malého karáska. Neměl šanci se na obří dvojhák chytit a u břehu se osvobodil. Jenže od toho okamžiku jsem byl chycen já ... a navždy.

Komentář ke článku (3)