Píše se rok 1994 a jeden, v té době osmiletý, kluk se nudí na prazdninách u babičky kdesi ve východních Čechách. Kalendář ukazuje půlku srpna a to je doba, kdy jsou už všechny možné neplechy či klukovské nápady vyčerpány. A kloučka tedy nenapadne nic lepšího, než přes přísný zákaz přinést z garáže žebřík a vyšplhat se na půdu. I kdyby tam totiž měl objevit třeba zrezlý hřebík, bude to skvělá průzkumná výprava do neznáma, na kterou dosud neměl odvahu.

Jak správně tušíte, oním nezbedou jsem byl já.

Dvířka od vikýře šla otevřít snadno a průzkum mohl začít. Sotva jsem však udělal pár kroků, můj pohled upoutaly dvě krabice  v rohu půdy. Jedna velká, objemná připomínající nějaké zavazadlo a druhá neuvěřitelně dlouhá a relativně úzká. Skokem jsem byl u nich a jako ve snách odklopil víko té bachraté. Obsah mě ale značně zklamal. Krabice totiž byl plná podivných stroječků. Některé vypadaly jako bizarní mlýnky na maso a jiné špulky pro špagát jen s tím rozdílem, že se točily a měly jakési madlo. Kdo mohl tušit, že jsem objevil řadu starých navijáků po dědovi, mezi nimiž nechyběly skvosty třeba i 70 let staré. S trochou nejistoty jsem se vrhnul na druhou krabici. Ta byla pro změnu plná zvláštních bambusových tyčí s podivnými oky po celé své délce. Ani jeden objev ale moji představu "pokladu" nenaplnil. Slezl jsem proto dolů, žebřík uklidil a šel s míčem na nedaleký palouček, kde jsme se pravidelně s kamarády scházeli.

Až po pár dnech jsem si vzpomněl na svůj objev a svěřil se babičce a posléze i tátovi. Vysvětlili mi, že ony tajemné věci slouží k lovu ryb a že děda byl vášnivý rybář. Společně jsme pak podle jakési knížky dali dohromady prut, naviják, na kterém byla namotaná jakási režná nit a s vypětím všech sil i sestavili velice pofidérní udici na plavanou. Nikomu tenkrát nevadilo, že jako splávek sloužila obrovská kačena k lovu štik a uhnětené chlebové těsto jsme napichovali na mohutný dvojhák. V obci se shodou okolností nacházela i stará požární nádrž. Kačena se lehce pohupovala díky větru vytvářejícímu drobné vlnky, když v tom jsem spatřil zcela nepřirozený pohyb. Splávek začal divoce skákat a popojíždět až se rozjel tak, že mi málem prastarý bambusák vyrazil z dětské ruky. Ani nevím jak, domotal jsem ke břehu malého karáska. Neměl šanci se na obří dvojhák chytit a u břehu se osvobodil. Jenže od toho okamžiku jsem byl chycen já ... a navždy.

Komentář ke článku (3)